čtvrtek 28. dubna 2016

Něco jako boty

Ten pocit, když jste vy nebo vaše děti oblečeny od hlavy až po kotníky ve vámi vlastnoručně ušitých věcech... Znáte to? Jenom ty boty.... myslela jsem si, že na ty si fakt nikdy netroufnu. Moc mě baví dívat se na to, jak to někdo umí a už dlouho přemýšlím, jestli si nenechat nějaké boty ušít na míru...

A pak se to stalo. Přišel ke mně návod na doma šité barefoot balerínky a ta představa mě úplně nadchla. Stačilo si ke všem těm pinterestovým látkovým papučkám v duchu přilepit podrážku a šití vlastních bot se najednou nejevilo tak nereálné... Já totiž strašně nerada chodím do obchodu kupovat oblečení nebo boty - prostě věci, které se musí vyzkoušet....


Takhle dopadly mé první pokusy: karamelové botky jsou úplně první prototyp z koženky.... kterou nedoporučuju, protože se v ní potí noha. Modré boty jsou moje úplně první šití z pravé kůže v životě. Největší horor bylo lepení podrážky. Rozhodně doporučuju lepené plochy nejdřív zdrsnit šmirglem. Já to neudělala a lepidlo na kůži vůbec nedrželo. (Zkušenější šičky bot mi pak doporučili šít podrážku chloupkem ("rubem") dospod - aby byla na té straně, z které se to lepí - pak to drží lépe.)


Boty jsem ještě nevyzkoušela venku, zatím k tomu nebylo vhodné počasí, ale jsem zvědavá.... nejdřív se asi budu muset naučit správně v "bosonohých" botách chodit. Vzhledem k tomu, že už od dětství dupu tak, že mám všechny boty hned na patě produpané, nebude to asi úplně snadné. Barefootová mánie mě až doteď nechávala chladnou, chození na boso mě sice zaujalo, ale když jsem viděla ty ceny bf bot, řikala jsem si, že nemusím zkoušet všechno (a chodit úplně bosa si hned netroufám). Tak se zdá, že bf přecejen zkusím - a jestli mě to chytne, doufám, že se mi nohy o moc nerozplácnou - ráda bych se v zimě vešla do bruslí :-))


Balerínky se mi moc nepovedly, ale rozhodně chci šití bot dál zkoušet (jelikož mám doma nakoupené plotny ještě tak na 14 párů bot :-)). Pustím se do toho hned, jak ze sebe setřesu frustraci z lepení :-)


Info "co, kde, proč":
Návod a střih, podle kterého jsem šila, ZDE. Pokračování ZDE.
Trochu jinak vyřešená pata ZDE.
Kůži jsem koupila v Kutilovi na Florenci, dají se tam sehnat odřezky za super cenu, které na zkušební balerínky bohatě postačí.
Podrážka je 4-mm Adidas plotna z Botaservisu.
Lepila jsem Chemoprenem na obuv.
Facebooková skupina "Šijeme bf botičky".
Proč nosit bosé boty?
Jantařin článek Už jedině barefoot.

pondělí 25. dubna 2016

Na třídní schůzce...

....na nás čekalo překvapení. Dojalo.


....jenom jsem si dělala starosti, jestli Píďák ty známky nějak moc neprožívá (TOHLE video asi znáte, že jo)... tak prej ne, prej ví, že známky nejsou všechno....


1. září jsem si tu postěžovala, že tu v okolí nemám moc zpřízněných duší... tak "duše" se našly - známí se tu u nás chystají založit novou školu Volyňku (včetně předškolního ročníku). Před týdnem proběhla první představovací schůzka s rodiči, vytyčené ideály, podle kterých by chtěli děti učit, se nám líbí..... duše se našly, co se ale bohužel asi nenajde, jsou peníze na školné :-((



neděle 17. dubna 2016

Hřbitov odpadků....

.... si nejspíš chtělo udělat nějaké pako (to je nejeufemističtější výraz, co jsem pro toho prasáka dokázala vymyslet) z louky nad naší chatou. Někdo tam ke konci zimy vyvezl hromadu odpadků, které vítr roznesl po celé louce a přilehlém lesíku... Představte si krásnou zelenou plochu, na které se 2x do roka pasou krávy, posetou polorozloženými odličovacími tampony, vložkami, jednorázovými plenami a pytlíky od vysavače, či co to bylo..... prostě hnus. Příroda by si s tím dřív nebo později poradila, ale kdo kolem toho má chodit... tak jsme si včera udělali rodinnou brigádu a ten bordel vysbírali. Shodou okolností jsme si vybrali den, kdy se díky akci "Ukliďme svět, ukliďme Česko" uklízelo na mnoha místech republiky. Příští rok už asi uspořádáme uklízecí brigádu oficiálně - turistická trasa, po které na chatu chodíme, by taky potřebovala pořádně vyčistit.

Na chatě jsme potom na úklid tématicky navázali plněním jednoho z dubnových úkolů  do našeho Deníku do divočiny. Na prkno jsme přibili různé druhy odpadků a celé to poté zakopali do země. Na podzim odpadky zase vyhrabeme a jsme zvědaví, v jaké fázi rozkladu je nalezneme.... Takové pokusy se nám líbí! Shodou okolností měl v pátek Píďka ve škole nějakou vzdělávací akci zaměřenou na třídění odpadu. Všechno to do sebe pěkně zapadalo :-)

Deník do divočiny doporučujeme! K jeho odběru (každý měsíc chodí do mailové schránky) se můžete přihlásit ZDE.









Dalším z dubnových úkolů z deníku bylo postavit si hnízdo....


pondělí 4. dubna 2016

O skřítkovi a kouzelných houbách

Bonus k předchozímu zápisu :-))) Pohádka byla vymyšlena kdysi před lety na chatě (kde není televize ani počítač, a tak tam příběhy vymýšlíme a vyprávíme) jako reakce na odpověď na otázku: Tak o čem chcete vyprávět dneska? Houby zrovna rostly. A jelikož se pohádka v naší rodině ujala, byla nakonec sepsána a zařazena mezi jednu z našich adventních pohádek....


Byl jednou jeden skřítek a ten chodil moc rád s tatínkem na houby. Znal už spoustu druhů jedlých hub a pokaždé se naučil nějaký další. Sbíral hříbky, bedly, lišky a ryzce. Dokázal ale také určit, které houby jsou jedovaté a nesmí se tudíž sbírat, např. muchomůrka červená nebo hřib satan. Skřítkům obvykle stačilo najít jednu jedlou houbu, protože byla ve srovnání s nimi tak veliká, že jim vystačila na celý týden.
   Jednou takhle skřítek našel podivné malé fialové houbičky. A když říkám malé, tak tím myslím opravdu malilinkaté, tak akorát do skřítčí ruky, prostě houby, které bychom my lidé nejspíš v lese přehlédli, jak jsou malilinkaté. Ale pro skřítky byly tak akorát. „Podívej tati, co je tohle za zvláštní houby?“ „Ukaž? No páni! Nejsem si vůbec jistý, ale vypadají úplně jako houby Finfulíny. Když jsem byl malý, vyprávěla mi o nich moje babička. Finfulíny mají být malinkaté fialové houby s úzkou narůžovělou nohou a širokým křehkým kloboukem. To by odpovídalo! Co je na nich ale zajímavé, je to, že jsou prý kouzelné! Babička říkala, že když si někdo uvaří tyhle houby k večeři a večer před spaním si něco přeje, tak se mu jeho přání do rána splní.“
  Skřítek opatrně utrhl tři houbičky a ještě opatrněji je uložil do své čepice. Skřítci totiž nechodí na houby s košíkem, ale obvykle s sebou táhnou velký vozík, protože houby, které známe i my, jsou pro ně tak velké, že by se jim prostě do košíku nevešly. No a z vozíku by tyhle Finfulíny snadno vypadly, tak je radši schoval do čepice. Doma mu z nich maminka uvařila smaženici. Když už měl Finfulíny na talíři před sebou, trochu váhal s jejich ochutnáním. Přece jen kdoví , co je to za houby. Co když jsou opravdu kouzelné? Ale pak večeři zhltl a chystal se do postele. Když už ležel pod peřinou, vyslovil v duchu své přání: „My skřítci jsme malinkatí, máme malou sílu, každý nás přehlédne, přepere nebo slupne jako malinu. Přeji si být velký, aby si už na mě nikdo nedovoloval. Chci být velký jako obr!“
   Ráno se probudil, rozhlíží se kolem sebe a vůbec to tam nepoznává. Kde je moje postýlka? Kde je naše chaloupka? Kde je náš les? Až pak uviděl stromy, které mu sahaly jen někam ke kolenum. A v tom mu to došlo. Ty houby byly opravdu kouzelné! Už neni mrňavej skřítek, který si musí dávat pozor, aby ho lesní zvěř nezašlápla, je z něj obr obrovitánskej!
   Skřítek, teď už vlastně obr, měl velkou radost, že to fakt vyšlo. Pak dostal hlad. Obři mají totiž nejenom obrovskou hlavu, dlouhatánské ruce a nohy ... obři maj také obří žaludek. A on dnes ještě nesnídal.
   Chtěl si natrhat ostružiny. Z jedné ostružiny se obvykle nasnídá celá skřítčí rodina, každému stačí jedna kulička, ale obr obří pinzetou otrhal celý ostružiník a natrhané ostružiny sotva ucítil na jazyku. Na kraji lesa našel planou jabloň, otrhal z ní všechna jablka, ale ani ta ho nezasytila. Obři asi nejsou vegetariáni jako skřítci, pomyslel si skřítek-obr a chytil si do dlaně jelena. Snědl ho i s parohama, ale ani statný jelen jeho břicho nenaplnil. Hlad byl krušnější a krušnější.
   „Co si jenom počnu?“ bědoval skřítek, momentálně obr. „To jsem si opravdu nemyslel, že být obrem neni žádná sranda. Mám takový hlad, že brzo snad omdlím.“ A tak mu zakručelo v břiše, že si zvířata v lese myslela, že se blíží pořádná buřina. „Proč jsem si přál takovou hloupost? Vždyť být skřítkem neni zas tak špatné. Co teď jen budu dělat? Vždyť, i kdybych snědl všechna zvířata v lese, pořád budu hladový. A s prázdným žaludkem je na světě bídně. Člověk  myslí jen na to, že by rád něco sněd, a na nic jiného se nedokáže soustředit. Copak je tohle nějaký život?“
   Jeho naříkání zaslechla moudrá sova. Přilétla až úplně k jeho uchu a ze všech sil zakřičela, aby ji uslyšel: „Musíš zase najít kouzelné houby Finfulíny. Jen ty ti mohou pomoci od tvého trápení.“ No jo, jenže jak má takový obr obrovitý najít tak malilinkaté houby, když je z té výšky vůbec nevidí. „Musím se shýbnout,“ ale nic neviděl. Klekl si a pořád nic. Nakonec si musel lehnout. V duchu se omlouval všem mrňavým tvorům, které při tom nechtěně zalehl. Musel si vzít silnou lupu a takhle se rozhlížel a hledal a hledal. Až mezi břízkami uviděl takové čtyři fialové tečky. To musí být určitě Finfulíny! Vydloubl je malíčkem i s mechem, v kterém rostly, a hned si prst olízl a, když už při tom hledání ležel, řekl si, že zkusí usnout. Ale ještě než opravdu usnul, přál si, aby byl zase malým skřítkem.
   Ráno se probudil a byl zase doma ve své posteli. Ve své malé posteli ve skřítčím domečku. Byl z něj zase skřítek! To se mu ale ulevilo. Ten včerejší zážitek, kdy se na jeden den proměnil v hladového obra, byl tak strašně zvláštní, že už si ani nebyl jistý, jestli se to skutečně stalo. Jestli to nebyl jen zlý sen. Každopádně si slíbil, že už nikdy nebude ochutnávat houby, které dobře nezná. I kdyby by měly být kouzelné. Vyskočil z postele a běžel do kuchyně dát si k snídani kuličku z ostružiny.

Domeček pro skřítky

Vypravili jsme se dnes hledat vhodné místo pro naše skřítky z korkových špuntů. Místo jsme objevili a začali s výstavbou..... Snad se skřítkům pod přístřeškem líbí a neodstěhují se do příště někam jinam....







Hlavní objev dne (kromě lišejníku): Je ve šnečí ulitě slyšet píseň moře? Je.


PS: Softshellovou kombinézu, co má na sobě Kynkažu, jsem šila v zimě s tím, že bude na jaro.... ale zdá se, že už je na ni moc velké vedro. Ještěže všechno šiju větší - snad jí bude i na podzim.