První quiet book

Moje první knížka je na světě. Má míň stran než jsem plánovala, protože víc jsem jich do narozenin nestihla, ale jinak po olemování a sešití mi přijde tlustá tak akorát. Jelikož je pro jednoleťačku, tak obsahuje minimum aktivit, je určena pro potěchu smyslů - zraku, hmatu, sluchu i čichu (mezi stránky jsem zašila trochu sušené levandule).

Není samozřejmě dokonalá, všechno jsem se teprve učila, v průběhu šití změnila "strategii" zpevňování stránek a mnohokrát mi to na stroji ujelo.... ale příští knížka (kterou už mám rozdělanou) bude určitě zas o chlup lepší....

Jednotlivé stránky už jsem tu v blogu popisovala, přibyla už jen slepice se schovaným vajíčkem a kuřátkem a jako poslední jsem dělala rybičky. Stránka, která vypadá nejjednodušeji, ale zatím má asi největší úspěch. Batolata totiž milujou suché zipy. Když jsem se rozhodovala, co dát na poslední stránku (v záloze jsem měla třeba ještě pštrosa nebo klokana), přihlédla jsem k tomu, že rybičky se dobře znakují, protože teď znakovku pro mimina občas zkoušíme, když si zrovna vzpomeneme....

Kromě rybiček se Kynkažu nejvíc líbí rolnička u kočky a vodítko u psa, za které celou knížku tahá. O knížku se přetahují všechny tři děti.

Pokusila jsem se natočit video, ale dnešní přítmí v kombinaci s mými filmařskými (ne)schopnostmi mému snímku vůbec nepřáli :-) Třeba mi ještě Kartouzek pomůže a natočíme to znovu.... Pro zvědavce vkládám to nepovedené, něco málo na něm vidět a slyšet je (třeba Kukyny kašel)....

----------------------------------------------------------------------------------------------
A pokud vás zajímá, jak zkompletovat knížku dohromady, tak tady je pár video-návodů.

Nejdřív lemování stránek.... v tomto videu je krásně ukázáno, jak udělat při lemování rohy....

V tomto videu uvidíte, jak "svázat" stránky k sobě:

A tady je, jak udělat hřbet knížky:

1 rok

Na velké oslavy se spoustou pozvaných hostů si moc nepotrpíme, ale zrovna to vyšlo tak, že nás přijel navštívit děda a "tety" - dvě z mých třech sester, tak se nás u dortu sešlo celkem dost.... A jak jsme tak povídali, tak jsme malé oslavenkyni úplně zapomněli předat dárek - quiet book, kvůli které jsme oslavu o den odložili, protože jsem ji ještě včera dodělávala :-)))  (O knížce více zítra.)

Není Zeman jako Zeman

V sobotu jsme se celá rodina vypravili do Strakonic do bývalé přádelny v budově staré textilky. Výtvarné a animátorské dílny v duchu filmů Karla Zemana zabavily děti na celé odpoledne a my dospělí potkali spoustu známých a kamarádů. Po setmění se promítal dokument o Karlu Zemanovi... Více info ZDE.

Tady je důkaz, že nám v sobotu ryba snědla všechny děti. Video s animacemi, které děti v průběhu odpoledne vytvořily, snad bude také brzy zvěřejněno....

-----------------------------------------------------------------------------------------

Ten druhý Zeman, který se minulý týden ze všech sil pokoušel upoutat naší pozornost, nám zase pěkně hnul žlučí... To bylo tak: na youtube jsme se od písničky Sluníčko, sluníčko proklikali až k Modlitbě pro Martu... a, když už tedy bylo toho 17. listopadu, nemohla jsem se Píďákovi nezmínit, proč že to vlastně má ty prázdniny.... Píďáka téma nečekaně zasáhlo, zavalil mě hromadou otázek, přelouskal za doprovodu mých osvětlujících komentářů celou Zeď od Petra Síse (tuhle knížku moc doporučujeme) a pak jsme si pustili ČT 24 - zrovna ve chvíli, kdy tam Zeman v přímém přenosu legitimizoval xenofobní postoje... Máme demokracii a každý si může říkat, co chce, tedy asi i Zeman.... ale když prezident vystupuje na jednom pódiu s představiteli extrémistických uskupení, začíná to zavánět zas nějakým totalitním režimem....
Dostali se ke mně nářky nad tím, jak dnes mladí lidé vůbec netuší, co se 17.11. (´39 i ´89) stalo. V zemi, kde je v módě říkat, že humanitní obory jsou k ničemu, mě to vlastně ani moc nepřekvapuje. A jestli se na školách učí pořád stejně jako za nás (v první třídě ano), tak třeba my se na základce i na gymplu dostali v dějepise jen k počátku 2. sv. války. Víc jsme nestihli.... Tyhle věci se ale děti musí dovídat z rodin, jinak to pro ně budou  jen další  čísla v řadě nic neříkajících letopočtů, které se musí ve škole nadrtit....

Děti si předevčírem stavily železnou oponu z dupla. Vymýšlely, jak by se paňáčci z jedné strany mohli dostat na tu druhou (postaví tajně koleje pro podzemní vlak - pod domy, aby si toho nikdo nevšiml).... tak nevím, jestli jsem to letos s tou lekcí historie a občanské výchovy trochu nepřehnala :-)

Sňík

....jak řiká naše Kuky sněhu. Děti nadšené, já ne. Já už zas netrpělivě vyhlížim jaro....

To níže jsou (byli) prý ptáci....

Lev, slon, kočka

Narozeniny naší Kynkažu se nezadržitelně blíží a já jako vždy nestíhám.... Už teď je jasné, že knížka nebude mít tolik stran, kolik jsem původně plánovala.... tak mi aspoň zůstane pár nápadů v zásobě pro případnou další quiet book. Ještě chci stihnout nejmíň dvě stránky a pak všechno zkompletovat, olemovat, udělat hřbet... Mám na to už jen týden....

Lev - v čumáku má zašité pískátko. Hlavu jsem dělala nadvakrát - obyčejné kolečko bylo nedostačující, kvůli vysokému pískátku jsem musela ušít "kornoutek"

Slon - uši šustí, chobot se natahuje. Kartouzek mi u něj hned urval tu vnitřní gumičku, takže jsem musela vše opravovat.... ale lepší než kdyby se to stalo až po sešití stránek...

Kočka - ušila jsem ji z hebkého sametu, takže je při hlazení příjemná na omak. Uši jsou odstávající. Fousky jsou z vlasce - mám radost, když moje nápady fungují - jsou jako opravdové. Když se otočí korálek s myší, může myš běžet opačným směrem. Rolnička by byla lepší menší, ale měla jsem jen velkou, tak snad nebude dělat neplechu při zavírání knížky...

U kočky jsem definitivně změnila strategii podžehlování stránek - obyč vlizelín nestačil. Myslela jsem, že s ním dodělám tuhle první knížku, ale došla mi trpělivost - silnější výztuha je opravdu lepší. Stránky tak nějak nakombinuji, uvidíme, co to ve výsledku udělá.

Jak jsme se vyvětrali (doslova!)

Kamarádka Jana nás "vyvezla" - autem - na výlet na stezku v korunách stromů. Jeli jsme dvě mámy a pět dětí. Jelikož nejsme na auto zvyklí, byla už jízda tam dobrodružná. Mně a Kuky totiž bylo špatně, cesta samá zatáčka.... Kuky asi třikrát blinkala... do toho řvoucí "mimina" a kluci, co se hádali o vyřvávající hračku a pořád po nás (i po řidičce Janě) něco nutně potřebovali. No, myslim, že chlap by to za těchto podmínek neuřídil... Jana má můj obdiv, že to zvládla s klidem.

Tušila jsem, že to tam bude dost "komerční", ale z příjezdu do Lipna jsem byla trochu v šoku... Jak tam někdo může dobrovolně trávit svoji dovolenou?! (Kartouzek by to asi nerozdýchal).
Už při výstupu z auta nás nepříjemně překvapil studený vítr, ale nenechali jsme se zastrašit. Doufali jsme, že když jsme na výlet vyrazili mimo hlavní sezónu, nebude tam tolik lidí. Cesta lesem k rozhledně na kopci ale připomínala trochu dálnici. Lidí nás míjelo hodně... ale právě díky silnému větru jsme se nakonec na rozhledně cítili skoro až trochu osamoceně...

Samotná stezka je hezky vymyšlená. Je bezbariérová, takže se na ni dostanete i s kočárkem. Podél hlavního dřevěného "chodníku" jsou i "adrenalinové zastávky" - různé druhy přelézaček (lano, žebřík, houpací prkna,...) - ty naše děti bavili asi nejvíc. Dále na stezce míjíte "poznávací koutky", které jsou ve skutečnosti ale spíše reklamou na Lesy ČR. Vyhlídková věž je 40 metrů vysoká. V době, kdy jsme ji navštívili, ale foukal tak silný vítr, že jsme si výhledy moc neužili. Byli jsme rádi, že jsme neulétli. Což je samo o sobě vlastně také zážitek jak hrom, jen bych se tam chtěla ještě někdy podívat i za slunečného počasí. Nejvíc mě fascinovaly kolem nás se kymacející špičky stromů. Byl to zvláštní pocit.

U vstupu na stezku je pěkné "hřiště" s opičí dráhou, kterou bych, kdybych na břiše neměla Kynkažu, snad také vyzkoušela. Jelikož jsme trochu promrzli, zašli jsme si dole pod kopcem na teplý čaj a horkou čokoládu. Jana se pak obětovala a sjela se všemi třemi staršími dětmi místní bobovou dráhu. (Mě by na to nikdo nedostal).

Pokud se ptáte, zda bych vám výlet na stezku korunami stromů doporučila, pak říkám ANO. I přes všechnu tu komerci kolem ten nevšední zážitek pohybu u pohupujících se špiček vzrostlých smrků za to stojí, i když v létě tam musí být určitě narváno.

Celý den byl velmi akční, takže jsem vůbec nevnímala vyzvánějící telefon. Teprve při návratu domů (už za tmy), jsme se dozvěděli, co se stalo předešlý večer (v pátek 13.) v Paříži...

Princeznovské lampióny

Letos jsme měli v plánu lampióny s listy, už jsme měli i listí nasbírané.... ale než jsme se rozhoupali s výrobou, listy nám uschly. Nikde jsem u nás nesehnala bílý pečící papír, v papírnictví nám prodali papír máslový.

Na ten se Kukyna rozhodla nalepit princeznu, přidala k ní ještě prince a, když se Píďák vrátil ze školy, tak trochu se opičil a dal si na svůj lampión taky princeznu.(Obrázky jsou z transparentního papíru, dokreslené fixami.) Máslový papír by samotný asi stačil, ale my pro jistotu celý obrázek přelepili ještě pečícím papírem (hnědým, když jsme bílý nesehnali). Dále jsme postupovali stejně jako vloni a předloni. Obrázek jsme nalepili hnědou vrstvou dovnitř.

Lampióny jsme jeli vyzkoušet na Martinskou slavnost do lesní školky Remízek, kam chodí náš kamarád Elí. Jsem ráda, že jsme se tam konečně podívali, fotky ale nemám. Nejdřív jsme pouštěli draka (naposledy jsem pouštěla draka, když jsem byla ještě hodně moc malá) - to  nebyl na focení čas, a fotky z podvečerního lampiónového průvodu do blízké vesnice jsou nezveřejnitelné.... To pouštění draků mě dost navnadilo, doufám, že letos ještě bude počasí k tomu, abychom to mohli znovu zkusit...

PS: Lampióny svítily báječně!