Bonus k předchozímu zápisu :-))) Pohádka byla vymyšlena kdysi před lety na chatě (kde není televize ani počítač, a tak tam příběhy vymýšlíme a vyprávíme) jako reakce na odpověď na otázku: Tak o čem chcete vyprávět dneska? Houby zrovna rostly. A jelikož se pohádka v naší rodině ujala, byla nakonec sepsána a zařazena mezi jednu z našich
adventních pohádek....
Byl jednou jeden skřítek a ten chodil moc
rád s tatínkem na houby. Znal už spoustu druhů jedlých hub a pokaždé se naučil
nějaký další. Sbíral hříbky, bedly, lišky a ryzce. Dokázal ale také určit,
které houby jsou jedovaté a nesmí se tudíž sbírat, např. muchomůrka červená
nebo hřib satan. Skřítkům obvykle stačilo najít jednu jedlou houbu, protože
byla ve srovnání s nimi tak veliká, že jim vystačila na celý týden.
Jednou takhle skřítek našel podivné malé
fialové houbičky. A když říkám malé, tak tím myslím opravdu malilinkaté, tak
akorát do skřítčí ruky, prostě houby, které bychom my lidé nejspíš v lese
přehlédli, jak jsou malilinkaté. Ale pro skřítky byly tak akorát. „Podívej
tati, co je tohle za zvláštní houby?“ „Ukaž? No páni! Nejsem si vůbec jistý,
ale vypadají úplně jako houby Finfulíny. Když jsem byl malý, vyprávěla mi o
nich moje babička. Finfulíny mají být malinkaté fialové houby s úzkou
narůžovělou nohou a širokým křehkým kloboukem. To by odpovídalo! Co je na nich
ale zajímavé, je to, že jsou prý kouzelné! Babička říkala, že když si někdo
uvaří tyhle houby k večeři a večer před spaním si něco přeje, tak se mu jeho
přání do rána splní.“
Skřítek opatrně utrhl tři houbičky a ještě
opatrněji je uložil do své čepice. Skřítci totiž nechodí na houby
s košíkem, ale obvykle s sebou táhnou velký vozík, protože houby,
které známe i my, jsou pro ně tak velké, že by se jim prostě do košíku nevešly.
No a z vozíku by tyhle Finfulíny snadno vypadly, tak je radši schoval do
čepice. Doma mu z nich maminka uvařila smaženici. Když už měl Finfulíny na
talíři před sebou, trochu váhal s jejich ochutnáním. Přece jen kdoví , co
je to za houby. Co když jsou opravdu kouzelné? Ale pak večeři zhltl a chystal
se do postele. Když už ležel pod peřinou, vyslovil v duchu své přání: „My
skřítci jsme malinkatí, máme malou sílu, každý nás přehlédne, přepere nebo
slupne jako malinu. Přeji si být velký, aby si už na mě nikdo nedovoloval. Chci
být velký jako obr!“
Ráno se probudil, rozhlíží se kolem sebe a
vůbec to tam nepoznává. Kde je moje postýlka? Kde je naše chaloupka? Kde je náš
les? Až pak uviděl stromy, které mu sahaly jen někam ke kolenum. A v tom
mu to došlo. Ty houby byly opravdu kouzelné! Už neni mrňavej skřítek, který si
musí dávat pozor, aby ho lesní zvěř nezašlápla, je z něj obr
obrovitánskej!
Skřítek, teď už vlastně obr, měl velkou
radost, že to fakt vyšlo. Pak dostal hlad. Obři mají totiž nejenom obrovskou
hlavu, dlouhatánské ruce a nohy ... obři maj také obří žaludek. A on dnes ještě
nesnídal.
Chtěl si natrhat ostružiny. Z jedné
ostružiny se obvykle nasnídá celá skřítčí rodina, každému stačí jedna kulička,
ale obr obří pinzetou otrhal celý ostružiník a natrhané ostružiny sotva ucítil
na jazyku. Na kraji lesa našel planou jabloň, otrhal z ní všechna jablka,
ale ani ta ho nezasytila. Obři asi nejsou vegetariáni jako skřítci, pomyslel si
skřítek-obr a chytil si do dlaně jelena. Snědl ho i s parohama, ale ani
statný jelen jeho břicho nenaplnil. Hlad byl krušnější a krušnější.
„Co si jenom počnu?“ bědoval skřítek,
momentálně obr. „To jsem si opravdu nemyslel, že být obrem neni žádná sranda.
Mám takový hlad, že brzo snad omdlím.“ A tak mu zakručelo v břiše, že si
zvířata v lese myslela, že se blíží pořádná buřina. „Proč jsem si přál
takovou hloupost? Vždyť být skřítkem neni zas tak špatné. Co teď jen budu dělat?
Vždyť, i kdybych snědl všechna zvířata v lese, pořád budu hladový. A
s prázdným žaludkem je na světě bídně. Člověk myslí jen na to, že by rád něco sněd, a na nic
jiného se nedokáže soustředit. Copak je tohle nějaký život?“
Jeho naříkání zaslechla moudrá sova.
Přilétla až úplně k jeho uchu a ze všech sil zakřičela, aby ji uslyšel:
„Musíš zase najít kouzelné houby Finfulíny. Jen ty ti mohou pomoci od tvého
trápení.“ No jo, jenže jak má takový obr obrovitý najít tak malilinkaté houby,
když je z té výšky vůbec nevidí. „Musím se shýbnout,“ ale nic neviděl.
Klekl si a pořád nic. Nakonec si musel lehnout. V duchu se omlouval všem
mrňavým tvorům, které při tom nechtěně zalehl. Musel si vzít silnou lupu a
takhle se rozhlížel a hledal a hledal. Až mezi břízkami uviděl takové čtyři
fialové tečky. To musí být určitě Finfulíny! Vydloubl je malíčkem i
s mechem, v kterém rostly, a hned si prst olízl a, když už při tom
hledání ležel, řekl si, že zkusí usnout. Ale ještě než opravdu usnul, přál si,
aby byl zase malým skřítkem.
Ráno se probudil a byl zase doma ve své
posteli. Ve své malé posteli ve skřítčím domečku. Byl z něj zase skřítek!
To se mu ale ulevilo. Ten včerejší zážitek, kdy se na jeden den proměnil
v hladového obra, byl tak strašně zvláštní, že už si ani nebyl jistý,
jestli se to skutečně stalo. Jestli to nebyl jen zlý sen. Každopádně si slíbil,
že už nikdy nebude ochutnávat houby, které dobře nezná. I kdyby by měly být
kouzelné. Vyskočil z postele a běžel do kuchyně dát si k snídani
kuličku z ostružiny.
