... aneb vyšívání (a šití) pro úplné začátečníky
Píďák mě často otravuje, že chce taky šít na stroji, a já na to vždy, že se nejdřív musí naučit šít v ruce... a tak jsme k tomu podnikli první krok.
Na proužky ze čtvrtky jsem narýsovala tečky, kam má Píďák zapichovat jehlu. Tečky jsem zvýraznila barevnými fixami podle barev bavlnek, které si Píďák sám vybral. Tečky jsem narýsovala z obou stran čtvrtky (a linky tužkou poté vygumovala). A pak už jsem nechala malého vyšívače navléknout jehlu (velkou, tlustou, s velkým okem) a vyšívat. Jen ty uzlíky mu pořád nejdou a musim mu je dělat já.
Vyšívání na čtvrtku mi pro začátečníky připadá lepší než vyšívání na tkaniny typu kanava/ panava, protože tvrdý papír drží tvar, nekroutí se a, když malý vyšívač udělá náhodou nějakou chybu, je velmi snadné protáhnout jehlu zpět a chybu si sám opravit.
Po vyšití dvou záložek s předkresleným vzorem vyrobil Píďák ještě řadu dalších záložek improvizovaných. Na některých vyšíval jen tak, jak ho napadlo, na jiných si předkreslil vlastní tečky. Kukyna chtěla samozřejmě taky, tak jsme jí dali proužek papíru a bavlnky, aby si mohla papír různě omotávat. Propíchnout papír jehlou pro ni bylo zatím příliš těžké....
Zobrazují se příspěvky se štítkemŠkolička. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemŠkolička. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 30. září 2014
středa 10. září 2014
Předškolák
Skončilo léto a z Píďky je předškolák. Dala jsem si předsevzetí, že si ten poslední rok "svobody" musíme co nejvíc užít. Zatím si pořád ještě můžeme plánovat čas podle sebe, ale za rok už se budeme muset podřizovat školnímu rozvrhu, což mě trochu děsí.
Píďák nechodí do školky, což z pro mě nepochopitelných důvodů spoustu lidí v našem okolí dráždí. Důvodů, proč jsme se rozhodli ho tam nevodit, je více. Když už jsem se jednou rozhodla mít děti, nevidím důvod, proč bych je měla odkládat někam na hlídání, když nemusím. Samozřejmě, kdybych chodila do práce, byla by situace jiná, ale když jsem doma s mladší dcerou.... jsem si vědoma, že tohle období, kdy jsou děti malé, je velmi krátké a hodně rychle uteče. Nerada bych ho propásla.
V našem městě máme pouze jednu školku, která nemá úplně dobrou pověst. Celkově si o českém vzdělávacím systému nemyslím nic moc dobrého (což by bylo na delší povídání, možná to rozvedu někdy příště), proto si myslím, že čím dýl se dítě zařadí do (tohoto) systému, tím líp...
Když se někde zmíním, že Píďka nechodí do školky, nejčastější reakcí je argument, že dítě potřebuje kolektiv vrstevníků, případně zažít si i autoritu učitele (nějakého jiného dospělého než jsou rodiče). Myslím, že u nás tuhle roli dostatečně plní kroužky a také naše "lesní dětská skupina" - parta dětí, s kterými se pravidelně scházíme, skupinka ve věku od úplných mimin po předškoláky - v mých očích mnohem přirozenější a smysluplnější kolektiv dětí než je tlupa stejně starých svěřenců ve školkové třídě. Píďák rozhodně není nijak "sociálně nesmělý". Spíš naopak.
Co mi však trochu dělá starosti, je jeho živost a neposednost. Zvlášť v kombinaci s jeho bystrostí a tím, že už teď umí věci, které já při nástupu do školy ještě vůbec neuměla. Dobrá a schopná učitelka dokáže zaměstnat všechny děti, i ty divočejší, ale co když nebude mít Píďka na takovou učitelku štěstí?
A tak jsme si od začátku září začali doma hrát na školičku - každý den dávám Píďkovi nějaké úkoly. Někdy zkouší různá grafomotorická cvičení, jindy si zábavnou formou procvičuje čísla nebo písmenka a tak podobně. Nejde mi vůbec o to, aby byl třeba v něčem napřed, jak by to také mohlo na někoho působit, jde mi o to, aby se naučil zklidnit se, sedět chvíli na zadku u stolu, být zticha a samostatně pracovat. A jsem překvapená z toho, jak to funguje. Píďku to zatím moc baví. Chtěla jsem začít čtvrthodinou denně, ale ta se téměř vždy prodlouží nejmíň na půlhodinu, někdy i hodinu. Píďka za mnou dokonce sám chodí a vybízí mě k tomu, abych už mu dala zase nějaké úkoly. Tak snad mu to nadšení vydrží. (Vlastně mi tenhle způsob přípravy na školu připadá v skrytu duše absurdní. Ale to už se zase dostávám k českému vzdělávacímu systému a zvyklostem na většině českých "normálních" ZŠ....)
Další novinkou v životě našeho předškoláka je to, že začal chodit na hudebku. Včera si přinesl domů půjčené housličky a ráno ani nemohl pořádně dospat a už se na ně sápal, aby mohl "cvičit". Budu se opakovat, ale: snad mu to nadšení vydrží. Máme teď ale doma jeden problém ... housličky se líbí i Kukyně, která teď spouští pokaždé histeráky, protože jí je nechceme půjčit. Kartouzek přislíbil, že jí nějaké housličky vyrobí, ale obávám se, že Kukyna se nespokojí s jen tak nějakou atrapou....
Píďák nechodí do školky, což z pro mě nepochopitelných důvodů spoustu lidí v našem okolí dráždí. Důvodů, proč jsme se rozhodli ho tam nevodit, je více. Když už jsem se jednou rozhodla mít děti, nevidím důvod, proč bych je měla odkládat někam na hlídání, když nemusím. Samozřejmě, kdybych chodila do práce, byla by situace jiná, ale když jsem doma s mladší dcerou.... jsem si vědoma, že tohle období, kdy jsou děti malé, je velmi krátké a hodně rychle uteče. Nerada bych ho propásla.
V našem městě máme pouze jednu školku, která nemá úplně dobrou pověst. Celkově si o českém vzdělávacím systému nemyslím nic moc dobrého (což by bylo na delší povídání, možná to rozvedu někdy příště), proto si myslím, že čím dýl se dítě zařadí do (tohoto) systému, tím líp...
Když se někde zmíním, že Píďka nechodí do školky, nejčastější reakcí je argument, že dítě potřebuje kolektiv vrstevníků, případně zažít si i autoritu učitele (nějakého jiného dospělého než jsou rodiče). Myslím, že u nás tuhle roli dostatečně plní kroužky a také naše "lesní dětská skupina" - parta dětí, s kterými se pravidelně scházíme, skupinka ve věku od úplných mimin po předškoláky - v mých očích mnohem přirozenější a smysluplnější kolektiv dětí než je tlupa stejně starých svěřenců ve školkové třídě. Píďák rozhodně není nijak "sociálně nesmělý". Spíš naopak.
Co mi však trochu dělá starosti, je jeho živost a neposednost. Zvlášť v kombinaci s jeho bystrostí a tím, že už teď umí věci, které já při nástupu do školy ještě vůbec neuměla. Dobrá a schopná učitelka dokáže zaměstnat všechny děti, i ty divočejší, ale co když nebude mít Píďka na takovou učitelku štěstí?
A tak jsme si od začátku září začali doma hrát na školičku - každý den dávám Píďkovi nějaké úkoly. Někdy zkouší různá grafomotorická cvičení, jindy si zábavnou formou procvičuje čísla nebo písmenka a tak podobně. Nejde mi vůbec o to, aby byl třeba v něčem napřed, jak by to také mohlo na někoho působit, jde mi o to, aby se naučil zklidnit se, sedět chvíli na zadku u stolu, být zticha a samostatně pracovat. A jsem překvapená z toho, jak to funguje. Píďku to zatím moc baví. Chtěla jsem začít čtvrthodinou denně, ale ta se téměř vždy prodlouží nejmíň na půlhodinu, někdy i hodinu. Píďka za mnou dokonce sám chodí a vybízí mě k tomu, abych už mu dala zase nějaké úkoly. Tak snad mu to nadšení vydrží. (Vlastně mi tenhle způsob přípravy na školu připadá v skrytu duše absurdní. Ale to už se zase dostávám k českému vzdělávacímu systému a zvyklostem na většině českých "normálních" ZŠ....)
Další novinkou v životě našeho předškoláka je to, že začal chodit na hudebku. Včera si přinesl domů půjčené housličky a ráno ani nemohl pořádně dospat a už se na ně sápal, aby mohl "cvičit". Budu se opakovat, ale: snad mu to nadšení vydrží. Máme teď ale doma jeden problém ... housličky se líbí i Kukyně, která teď spouští pokaždé histeráky, protože jí je nechceme půjčit. Kartouzek přislíbil, že jí nějaké housličky vyrobí, ale obávám se, že Kukyna se nespokojí s jen tak nějakou atrapou....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)