Dopisy sobě

Píšu si dopisy. (Sama sobě.) A otvírám jednou za 5 let. (No, teď mám zpoždění osm měsíců...) První jsem napsala ve třeťáku na gymplu o vyučování při hodině ZSV, aniž bych tehdy věděla něco o koučinkových metodách typu "představte si sama sebe za pět let" nebo aniž bych znala časosběrné dokumenty....

V dopisech líčím svou aktuální situaci, čím zrovna žiju a hlavně očekávání do budoucna - přání a představy, předsevzetí. Je hodně zajímavé si je po pěti letech připomínat, hodnotit, co se povedlo a co byla jen hodně naivní iluze, kam jsem se posunula (a že se vždycky posunu...), co pro mě ztratilo důležitost...

Jeden čas jsem si psala dopisy i po jednom roce. V životě jsou občas období, kdy se i za jeden rok může vše otočit úplně naruby. Když jsem zas ale zajela do stereotypnějších kolejí, přestala jsem "roční dopisy" otvírat a ponechala si jen ty pětileté.

Moje studentské představy o budoucnosti byly naivní (což jsem si ale nenaivně uvědomovala už tenkrát - že asi jsou).... co mě ale hodně překvapilo je to, že mé základní životní nasměrování zůstává vlastně pořád stejné. Tedy - vyvíjím se, posouvám se, sbírám zkušenosti, mění se kulisy kolem mne, ale nemění se představy o tom, jakým způsobem žít, abych se cítila šťastná a svobodná. (Hodnoty zůstávají nastaveny stejně?)

V příští pětiletce se nejspíš rozlouskne můj budoucí způsob obživy... Jsem ráda, že jsem si díky dopisům připoměla, jak jsem nastavená. Měla bych k tomu přihlédnout, až se budu rozhodovat, kterou cestou se dát. Protože jít proti sobě je cesta do pekel nebo k nějaké nemoci. Být v souladu se svými hodnotami je důležité, i když má člověk někdy pocit, že je tak trochu sám a proti všem.