Člověk by brečel...

O Deníku do divočiny jsem tu už psala. V březnu dostaly děti za úkol najít si svůj strom, v dubnu své místo a oboje pravidelně pozorovat a svá pozorování a dojmy zapisovat do deníku. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, který strom bude ten náš. Nakonec jsme si zvolili smrk, pod kterým děti stavěly domeček pro skřítky. Naším místem se stal logicky plácek okolo....

Včera jsme se tam po delší době (po nemoci) vypravili. Čekala jsem, že skřítčí příbytek bude třeba nějak pobořený.... ale takovou spoušť, která se nám ukázala před očima teda ne. Netuším, zda je to následek nedávného slejváku, který v okolí s přispěním krup napáchal spoustu škod, nebo zda stromy "padly" z jiného důvodu. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme podle tvaru pařezu dohledali pod hromadou větví náš smrk. Museli jsme trochu hrabat, ale skřítky jsme nakonec našli. Schovali je do batohu a postavíme jim nové obydlí někde jinde. Našim stromem se teď nejspíš stane lípa u řeky, kterou jsem dětem navrhovala já. Anebo taky ne.

Píďák se i přes mé námitky rozhodl, že půjde domů bos. A Kuky se samozřejmě musela opičit. Je cimprlína, tak jsem předpokládala, že po pár krocích se bude chtít zase obout, ale ona ne. Když jí kousnul obří lesní mravenec, hrozně ječela, ale boty si nenazula. Oba došli bosí až domů.