Rozhodně nejvtipnější botanický výlet, který jsem kdy absolvovala. Naším průvodcem byl totiž
Jiří Sádlo. Celá rodina jsme se moc těšili, ale Kukyna v noci dostala horečku, a tak se Kartouzek obětoval a zůstal s ní doma (Kubo, dík!). Já vyrazila s batohem na zádech, Pigetou na břiše, a Píďákem po boku. Trasa měla být mírná a nenáročná. Mysleli jsme, že půjdem po cestě vedoucí kolem naší chaty, a tak jsme měli připravené nouzové řešení pro případ, že by to děti nedávaly nebo jsme díky nim nestačili tempu celé skupiny - trhnout se a jít na chatu. Ale jak už to tak na našich muzejních výletech bývá.... cesta vůbec nevedla po cestě a rozhodně nebyla ani mírná, ani krátká, ani nenáročná. Betaň jsme zdolali z opačné strany než stojí naše chata, takže pro nás nebylo úniku, přesto z celkem velké, cca 35-členné party postupně odpadali jednotlivci i celé rodiny, většinou jsem ani nezpozorovala, kdy a kde se odtrhli, a vážně by mě zajímalo, jak se dostali domů. Do cíle - do Malenic, odkud nám domů jel vlak, nás dorazila jen hrstka nejodolnějších.
Tělo zhuntované, mysl povznesena do závratných manických výšin.
Fotky jsou přesvícené a není na nich nic moc vidět, ale chtěla jsem si jich sem pár hodit pro připomínku onoho pěkného dne. Kytky jsem radši vůbec nefotila, protože mi bylo jasné, že by to ta moje "placička" nezvládla...
Bezva reportáž.-))
OdpovědětVymazatAjka